Příběhy

Všechny psí osudy našich svěřenců pro Vás sepsala Stanislava Jansová.

Psí osudy (PPČ 1/2007)

     "Teprve láska ke všemu živému udělala z člověka lidskou bytost." Albert Schweitzer
     „I ten pes se musí umět narodit“, říkával můj děda a je to veliká pravda. Kolik psů zaplatí životem za hloupost svých pánů, za jejich krutost či neznalost a kolik jich nosí zlaté obojky a dostává vybrané pochoutky? Zkrátka psi, stejně jako lidé mají své osudy.
     V našem psím útulku se denně setkávám s příběhy a některé z nich bych vám ráda vyprávěla. Ptáte se proč? Hlavě proto, že změnit je můžete právě vy…

Besinka
     Kým jiným začít naše vyprávění než Besinkou, naší první psí svěřenkyní. Kvůli ní se urychlovala kolaudace útulku, koupil první nový voňavý pelíšek. Desetiletá malá fenka křížence pudla přišla z původní rodiny. První dva tři dny strávila pod židlí v kanceláři, moc s námi nekomunikovala, jen truchlila za svou paničkou. Pod přívalem hlazení, mazlení a vlídných slov nám uvěřila a stala se naším nerozlučným a stále přítomným stínem, vděčným za jakýkoli projevený zájem o ni. S příchodem dalších psů už však musela být zavírána do kotce či výběhu, vyhřívala se na sluníčku a s nadšením vítala každého lidského návštěvníka útulku. Tak se snažila zalíbit, mohla si uvrtět ocásek a dojemně dokazovala, že právě ona je tou nej nej a tím pravým psem pro každého.
     A skutečně – všem se moc líbila, ale jen do chvíle, kdy zazněl její věk. „Ale to je moc, za chvíli umře, a to bychom nezvládli. My bychom přece jen radši mladšího psa.“ Besi jakoby rozuměla. Přestala vrtět ocáskem, sundala přední tlapky z pletiva a pomalu se šourala zpátky na své místo.
     Postupem času přestávala na lidi reagovat, ztratila zase o vše zájem, stárla, chátrala nám před očima a nebylo v našich silách ji potěšit. Vzdala své čekání na nového pána, vzdala svůj život. Přiznávám se, že jsem tehdy měla strach, že bude také prvním pejskem, který u nás umře. Psí i lidské stáří si je v mnohém podobné. Když ztratí víru a chuť žít, nic a nikdo je nezachrání. Ač zdraví, zemřou na zlomené srdce a samotu.
     Jednoho dne se stal zázrak. Do útulku přijela starší manželská dvojice vyzvednout si zamluvené štěně křížence. Ošetřovatelka mě zavolala, že si však vybrali jiného psa. Nikdy nezapomenu na ten pohled – před kotci stáli manželé jak z pohádky o kouzelném dědečkovi a babičce a před nimi na vodítku se natřásala šťastná Besinka. Prý láska na první pohled! Já jsem jen s hrůzou čekala, až se mě zeptají, kolik je jí let. Ale nic. Začala jsem tedy sama: „Je jí už deset let, je zdravá, to ano, ale…“
     „Však my už také nejsme nejmladší! Bude nám spolu dobře. Uvidíte.“ A bylo rozhodnuto. Fenka našla nový domov plný lásky, mazlení a samých dobrot. Spí na gauči a je středem vesmíru dvou hodných lidí.
     Zpětně mě zarazila nejvíce jedna věc. Zatímco každý řešil, jak dlouho bude asi Besi žít, jaké problémy a nemoci bývají spojené se starým psem a dopředu se obával bolestného loučení, tito lidé o ničem takovém nemluvili, nebylo to podstatné. Pomohli jedné nešťastné fence a ona jistě pomůže i jim. Nebyl pro ně rozhodující počet dní, který s ní stráví, ale to, jak hodně budou naplněny vzájemnou láskou, souladem a porozuměním. Vzpomínáte na píseň „Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít?“ Tohle ti tři dobře věděli a vědí. Smekám před jejich moudrostí.

Tor (PPČ 2/2007)

     Těsně po otevření našeho Psího útulku v Lanškrouně jsem měla zajímavý telefon. Jistý pán XY si stěžoval na chování svého souseda, který má v kotci zavřené čtyři psy.
     Jezdí za nimi někdy jednou za týden, jindy ještě za delší časový úsek a psi tam, pochopitelně, zavřeni v kotci neustále naříkají, jak hlady, tak hlavně žízní. Městská policie to prý již měla řešit, ale nic se neděje a hluk a zápach z kotce je nesnesitelný. Co s tím?
     Nepotrestané týrání
     Nebudu popisovat peripetie, které nakonec vedly k zabavení těchto psů pro týrání, ale rozhodně nikdy nezapomenu na den, kdy nám je policie přivezla. Čtyři vyhublé, naprosto dezorientované psy. Odvedli jsme je do kotců a přinesli jim vodu – nastala neskutečná rvačka o sebemenší lok vody. Téměř dva týdny museli mít vodu na příděl a mnohem déle samozřejmě i krmení. Jejich vyhublá tělíčka připomínala dokonalou pomůcku pro výuku anatomie psa. Podařilo se mi kontaktovat jejich „takymajitele“, psy jsme od něho převzali do našeho vlastnictví (dodnes nám dluží peníze) a já se dozvěděla, že jde o čtyři grónské psy s průkazy původu.
     Jsem unavený, už nemůžu…
     Tak k nám tedy přišel Tor. Obrovský pes s neskutečně velkou hlavou a šikmýma vlčíma očima. První den po příjezdu se po chvíli chůze jeho obrovské tělo zhroutilo na zem. Ležel na zemi a odevzdaně na mě hleděl: „Už nemůžu, nejde to, jsem unavený,“ Postupně se díky pravidelným dávkám krmiva začal spravovat. Zadní nohy ho ještě dlouho zrazovaly, ale bojoval, každý den uběhl o kus víc. Ozvali se sponzoři, kteří mu dali vitaminy a hlavně velmi kvalitní granule. Velkou zahradu měl prakticky neustále k dispozici a na dlouhých vycházkách se mu začal vracet svit v očích. Dnes je to nádherný, impozantní pes, plný energie, síly a touhy.
     Prochází pletivem
     Jeho psí otec byl dovezen do Čech přímo z Grónska, předkové neznámí a prý má v sobě 50% vlka. Tor zdědil podobu i povahu svých vlčích předků. Je nesmírně chytrý – jako první a jediný pochopil otočný systém misek a obsluhoval se tak sám. Říkáme mu „ten, co prochází pletivem“. Pokud byl ve výběhu a ze zahrady ho provokoval druhý pes, otevřel tlamu a procvakl na jedno kousnutí pletivo, jako by to byla pouhá větvička, a šel ho poučit o právech šéfa. Je nekorunovaným králem naší útulkové smečky – vychází se všemi fenami a se psy, kteří ho respektují. Je neagresivní vůči lidem, ALE…
     Podíváte-li se do jeho očí, vidíte tam nejen nezměrnou inteligenci, ale i touhu. Touhu letět kamsi za horizont, běžet v zápřahu či na volno po pláních. Zatím chce ještě spolupracovat s člověkem, rád se mazlí, ale jeho neklid roste…Být zavřený v kotci, byť na chvíli, je pro něho utrpením, odmítá se smířit s „vězením“, kterého si tolik užil. Byl by ideálním společníkem pro člověka, který ho zaměstná, který stejně jako on miluje hvězdné nebe nad hlavou.
     Najde páníčka?
     Kolikrát mám stěží překonatelnou chuť vzít jeho obrovskou hlavu do dlaní a říct mu „běž, vlku, běž“ a pustit ho do lesů kamsi za hory. Za něčím, co po celá staletí láká jeho vlčí předky a nutí je vstát a jít. Být stále v pohybu. Někdy mu závidím, my lidé jsme tak svázáni povinnostmi, konvencemi, nemáme čas na nic, ani sami na sebe. Chtěla bych po jeho boku běžet po lesních cestách, sledovat západ slunce a být znovu u jeho východu. Už to neumím, „pojď, spolu to zvládneme, budu tam s tebou, jsem Tor – král severu“ láká mě svým pohledem. A mně je tak těžko u srdce.
     Kéž se najde člověk, který v Torovi najde partnera a nerozlučného druha pro nekonečné toulky. Nechci vidět vlka stárnout za mřížemi. Příliš se za nás lidi stydím…

Veverka Arga (PPČ 3/2007)

     Telefon, který předcházel příchodu Argy do Lanškrounského útulku, si vybavuji naprosto přesně. Byl jedním z těch, které byste nejraději zapomněli. „Máme tady zatoulaného cizího psa…no on není tak úplně cizí…vlastně je náš…my ho pořád vyhazujeme a ona zase přijde. Víte, měl to být německý ovčák a vyrostl z toho kříženec, a jak má zparchantělý geny toho křížence, tak je úplně blbá a my ji nechceme, je k ničemu. Kolikrát už jsme ji vyhnali, odvezli do lesa a ona se pořád vrací! Ale to sama určitě víte, tyhle zparchantělý geny nikdo nepředělá! A už máme štěně ovčáka a ona by ho určitě zkazila a kdoví, co by ho naučila! Tak si ji vezmete?“
     Občas dojdou slova, kterými by šlo reagovat na lidskou hloupost a bezcitnost. Nemůžete do telefonu říct, co si o nich myslíte, psa by pak už asi nepřivezli vůbec. A tak k nám přišla Arga. Drobounká, ani ne roční černá kříženka s vyděšenýma a smutnýma očima. Reaguje na každý náš pohyb úlekem, snahou utéci, schovat se. Jen ona sama by mohla vyprávět, jaký byl život nechtěného psa. A přestože byla bita, vyhazována opakovaně odvážena do lesa, přesto se pokaždé vrátila zpět. Znovu a znovu se snažila své majitele přesvědčit o své lásce a věrnosti, ale měla smůlu, byla jen „hloupým křížencem se zparchantělými geny“. Jsou mezi námi lidé, kteří by nikdy neměli mít žádného psa!
     V útulku si Arga velmi rychle zvykla a hned první den jsme objevili její neuvěřitelné skokanské schopnosti. Vyskočila bez problémů na dva a půl metru vysokou zeď mezi jednotlivými kotci a z výšky se na nás „zubila“. Nikdy vlastně neměla svůj kotec, nažrala se v jednom, přeskočila do druhého pohrát si s kamarádkou šedou, pak k Ronymu, u kterého se vyspala. Fascinovalo mě, jak se snesla se všemi psy, nikdo z nich na ni nikdy nezavrčel, když k němu do kotce přišla na návštěvu. Snad věděli, co všechno má za sebou a že se bojí být sama.
     Za pamlsek dokáže udělat cokoli, skáče přes agiliťácké překážky, je poslušná, mazlivá, něžná. Nevynucuje si pozornost člověka, spíše v povzdálí čeká, až si jí všimnete sami. Má ráda dlouhé procházky a běda, kdyby měla zůstat na zahradě útulku a jiní psi šli na vycházku. S lehkostí sobě vlastní přeleze plot a hurá za kamarády. Nenapadlo ji však nikdy utéci doma je u nás v útulku. Výborně by se jí dařilo na agility parkuru nebo při flyballu, ale stejně tak ráda bude doprovázet sportovně založené páníčky na výletech.
     Co bude dál? Psí věrnost a oddanost je příslovečná. Arga i přes všechno svoje prožité utrpení na člověka nezanevřela a onu smlouvu mezi člověkem a psem uzavřenu před mnoha tisíci lety s láskou a vytrvalostí dodržuje. Je jen „hloupým“ křížencem se „zparchantělými geny“, ale má v sobě mnohem více lásky a vděčnosti než drtivá většina lidí kolem nás.

Barunka (PPČ 4/2007)

     Občas si stěžuji na nezodpovědnost, lhostejnost a krutost lidí. Až příliš často vídám zubožené psí dušičky. Osud Barunky však byl jiný – ji naopak zachránila lidská láska, soucit a zodpovědnost.
     Začalo to, jak jinak, jedním telefonem: „Máme tu fenu křížence po srážce s autem – nechcete ji? Pokud si ji vezmete, nebude vám hrazeno žádné další léčení a péče, a jestli si ji nevezmete, tak ji utratíme.“ Nebyl čas diskutovat o tom, že na to nemá volající právo. Nikdo nemůže jen tak utratit psa, jehož majitel není znám. „A jak je stará?“ zeptala jsem se. „Mladá, asi rok.“ A bylo rozhodnuto.
     Barunku jsem uviděla až za pár hodin po jejím příchodu k nám. Černá, hladkosrstá holčina střední velikosti se na mě dívala trochu vyděšeně. Druhý den ráno ležela dál bez hnutí. Vymohla jsem si její rentgeny a veterinární zprávu a ty jsem předala našemu veterináři MVDr. Mirku Šilarovi k posouzení. Jeho verdikt byl jasný: okamžitá operace. Poslala jsem několika kamarádům e-mail s prosbou o finanční pomoc a dala tuto zprávu i na naše internetové stránky.
     Pak jsme Barunku odvezli ke složité tříhodinové operaci na Kliniku malých zvířat manželů Šilarových v Lanškrouně. Měla mnohočetnou zlomeninu kosti kyčelní, sedací a stydké, pánev byla silně zhmožděna, s nálezy velkých krevních výronů a poškozením svalů. Po operaci jsme spící Barunku převezli k nám domů.
     Druhý den už jsme byli jedna tlapka, Barunka nedávala najevo své bolesti a v pelechu si sama sedala. Pátý den se bez problémů dokázala postavit, chodit po třech, a tak jsme ji převezli do útulku, kde měla po celý den k dispozici spoustu rukou vždy připravených ke hlazení a mazlení.
     Mezitím se však začali ozývat lidé, kteří jí chtěli pomoci. Náročná operace a následná léčba totiž stála 15000 Kč. Za týden se celá částka sešla na účtu našeho útulku! Děkuji za to, že jste jednomu psímu útulku pomohli zachránit jednu láskyplnou psí dušičku!
     Před pár dny se mi ozvali manželé Novákovi z Českých Budějovic, Barunka jim padla do oka (i do srdíčka) a vzali si ji. Mají dva menší psy, z nichž jeden má podobnou minulost jako Bára. A snad se na mě manželé Novákovi nebudou zlobit, když budu citovat jednu větu z jejich e-mailu: „Dnes jsme jí byli koupit obojek, ale žádný nebyl tak pěkný, jako je Barunka, a tak musíme hledat dál.“
     Ozvali se i lidé, pro které je takto drahá záchrana obyčejného psa nepochopitelná. Kdo z nás však dokáže posoudit, čí život stojí za záchranu a čí ne? Za půl roku provozu našeho Psího útulku v Lanškrouně od nás odešlo do nových rodin už 50 dříve týraných, opuštěných a nechtěných psů, a to je obrovské moře psí lásky, věřte mi.

Zakletý princ Dany (PPČ 5/2007)

     O dlouhosrsté kolii s problémovou povahou jsem se dozvěděla někdy v polovině prosince loňského roku od její majitelky, která měla s koliemi zkušenosti. V listopadu si desetiletého Dana odvezla z jednoho psího útulku, kde ji varovali, že jde o velmi dominantního psa, ale věřila, že svou láskou a péčí tento problém zvládne.
     Prvních 14 dní uběhlo v pohodě. Dany se jevil jako bezproblémový a mazlivý pes a brzy se stal miláčkem celé rodiny. Ale pak „přestal mít rád“ přítele majitelky a objevily se první problémy, vrčení, útoky. Začalo mu vadit mytí tlapek, česání, jednoho příslušníka rodiny vážně zranil. Jeho majitelka ho milovala, ale nedokázala si s ním poradit, a tak se Dany stěhoval z bytu do prostorného kotce k jejím rodičům, kteří ho také měli rádi. Tam však napadl a zle pokousal dalšího člena rodiny a bylo zapotřebí i chirurgického zákroku. Pokoušeli se mu najít nový domov přes inzeráty, ale nebylo to dobré řešení. „Zkušený“ kynolog, který se jim ozval, Danyho po zavrčení v novém domově zbil a zavřel do stodoly, takže se Dany stěhoval naštěstí zpět.
     Téměř při každém konfliktu mi paní od počátku volala a chtěla, abych jí pomohla najít Danymu domov. Pokaždé jsem odmítla. Nemohu přece nabízet psa, kterého neznám! A čas mi dal za pravdu. Při dalším telefonu nešťastné paní jsem věc postavila velmi razantně – buď ať dá psa uspat, a neriskuje další zranění, nebo ať psa přiveze na čas či nastálo. A tak k nám přišel Dany.
     Byl velkolepý při našem prvním setkání. Musel vědět, že se děje něco špatného – panička brečela, měla sebou všechny jeho věci, opět ho vedla do domu plného štěkotu psů, on však kráčel důstojně s hrdostí vlastní svému plemeni, bez známek jakéhokoli strachu. Byl skutečným vůdcem smečky a také tak vystupoval. Na mé výslovné přání dostal náhubek a byl puštěn po kanceláři. Po chvíli ke mně přišel a zadíval se s jasnou hrozbou. Stačil špatný pohyb a bezpochyby by zaútočil. Nepochybovala jsem o tom, že své útoky myslí a myslel vždy vážně.
     Začali jsme s ním pracovat tak jako s každým jiným problémovým psem. Dny ubíhaly bez jediného konfliktu. Nemá sice rád druhé psy, ale na vodítku se chová velmi ukázněně, lidí si nevšímá, respektuje nás, je však jak tělo bez ducha. Nechápe, proč přišel onen trest v podobě návratu do útulku, byť jiného. Denně chodí na dlouhé procházky, ale neuvidíte u něho radost. Jen málokdy se mu v očích mihnou jiskřičky – snad při setkání s věcmi, které mu připomínají něco ze šťastné minulosti.
     Kde se tedy stala chyba? Dany je bezpochyby dominantním a sebevědomým psem. Po zhruba 14 dnech od příchodu z útulku, se v novém domově začal bezpečně orientovat, zjistil, že v rodině chybí vůdce smečky a toto prázdné místo pochopitelně obsadil. Všem pak začal jasně dávat najevo, kdo jim vládne a neváhal si respekt zjednat ani kousnutím. To však neznamená, že své pány nemiloval. Možná že je to těžko pochopitelné, ale je tomu tak – měl je bezpochyby moc rád. Připravili mu tam krásný život – mazlili se s ním, kdykoli se jen zamanul a dal jim to najevo, měl vždy plnou misku, chodili na vycházky…I oni to mysleli dobře – milovali ho. A tak snášeli jeho vrčení, později i útoky až do chvíle, kdy pochopili, že už jde o jejich zdraví, a začali se ho bát.
     Na počátku byla snaha pomoci jednomu psu, na konci nešťastná majitelka a nešťastný Dany. Pes impozantního zjevu, s velikým srdcem a touhou najít toho správného člověka. Musí to být někdo, kdo psům skutečně rozumí, kdo mu dá od první chvíle najevo – laskavě a důrazně:“ Tvé místo je po mém boku, Dany. Jsem tvůj pán a ty jsi můj pes. Budeš mě poslouchat a respektovat a já ti dám poznat štěstí, že tě někdo konečně pochopil a ocenil tvé velké a laskavé srdce. Budeš hlídat můj dům a zahradu a já tě za to budu chválit a občas tě i zavolám a pohladím a ty se pak budeš moci samou snahou přetrhnout, abys mi vyhověl a zasloužil si opět můj zájem a lásku. A tak to má být a bude!“
     Kde však vzít takového pána, který stárnoucímu princi s honosným jménem a průkazem původu dá opět smysl života? Nevíte o někom? Dany by si ho zasloužil a čas tak neúprosně letí…

Renda, medvědí srdce (PPČ 6/2007)

     Renda k nám do útulku v Lanškrouně přišel těsně po jeho otevření hned jako druhý pes. Odchytová služba mi nabídla „křížence střední velikosti.“ Inu, proč ne, řekla jsem si a těšila se na nový psí přírůstek. V dobrém rozmaru jsme sledovali otevírání kufru auta a …Nejdřív se objevila obrovská hlava a pak i zbytek těla černobílého medvěda. „Víte, co jste přivezl?“ chvíli jsem lapala po dechu. „No nějakého křížence, ne?“ Z auta však důstojně vykráčel čistokrevný středoasijský pastevecký pes.
     Zavřeli jsme pomalu kráčející tank do kotce a šli vyřídit veškeré náležitosti s přijetím nového psa do útulku. Po návratu k němu nás čekal šok: nebyl tam! Přeskočil dva a půl metru vysokou zeď do vedlejšího kotce a pak do dalšího a dalšího… Skončil u háravé feny německého ovčáka, stál vedle ní a v jeho očích byla jasná výzva: Kdo si troufne mi ji sebrat? Tak vstoupil do mého života Renda, černobílý medvěd, a já od první chvíle věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.
     Než se dodělaly mříže na jeho kotec, musela jsem Rendu zavřít do skladu. Dovedete si představit, jak se otvírají dveře k běsnícímu asiatu, který si díky zkráceným uším vždy po chvíli hravě sundá náhubek? Pokaždé, když jsem k němu v prvních dnech šla, mi hlavou proběhlo mnoho věcí. Musíte se však naprosto uklidnit, soustředit se, protože jinak z vás pes snadno vycítí strach. Venku se Renda choval v rámci možností. Nenáviděl ostatní psy, muže, na jakýkoli zvuk a pohyb reagoval útokem. Byl podrážděný, nervózní, nejistý. Podobný typ psa nemůžete začít hned vychovávat, nejdřív vás musí do své „smečky“ přijmout a je jedno, že ze začátku na podřízené pozici.
     Asi po týdnu jsme začala vůči Rendovi vystupovat razantněji, s jasnými požadavky a důsledněji vyžadovala plnění některých věcí. Poznával mě, ale žrádlo z ruky si ode mě odmítal dlouho vzít, neútočil na mě jako na ostatní, ale často zkoušel z „legrace“ mou připravenost.Vraceli jsme se třeba spolu z vycházky, on zpomalil a o chvíli později na mě zezadu bez varování zaútočil. V náhubku se mě pokoušel povalit na zem, když se mu to nepodařilo a já situaci ustála, chvíli si mě prohlížel a pak do mě šťouchl hlavou, jako by říkal „Dobrý, už o tom nemluvme…, a šel klidně dál.
     Brávala jsem ho na dlouhé vycházky do přírody a chodili jsme pravidelně i do města. Zjistila jsem, že útočí ze strachu. Evidentně mu nějaký muž hodně ubližoval, nebyl zvyklý na jakoukoli spolupráci s člověkem, na běžný městský ruch, na jiné psy, na hluk. Začal mi důvěřovat a stával se mým věrným stínem. Čím víc důvěřoval sám sobě, tím byl ochotnější ke spolupráci s jinými lidmi. Uklidňoval ho stereotypní chod dní.
     Dny ubíhaly a Renda se stal králem našeho útulku, váženým a milovaným. Věří lidem, jen z některých typů mužů má ze začátku strach. Je to obrovský mazel, na vycházkách je ovladatelný. Hravě však překoná jakkoli vysoký plot, proto by nemohl plnit funkci volně pobíhajícího hlídače. Smířila jsem se tedy s myšlenkou, že u nás Renda dožije. Před měsícem se však v našem útulku objevil muž se zkušenostmi s podobnými psy. S Rendou se začal chodit seznamovat, vše zodpovědně zvážil, připravil mu skvělé podmínky, ve kterých pes neohrozí své okolí. Odveze si ho. Je však těžké loučit se s láskou a krásou. Nechat odejít toho, koho milujeme.
     Mnoho lidí ze začátku vidělo u Rendy jediný možný osud – utracení. Co se čtyřmi roky starým, zkaženým, útočným asiatem? Přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem o tom uvažovala i já. Bála jsem se, aby neporanil někoho z kolegů v útulku. Dnes vím, že můj risk byl i mým obrovským ziskem a navíc zachránil jednoho úžasného psa, který už u nás rozdal tolik radosti a lásky. Černobílý sametový medvídku, už teď nám moc chybíš…Děkujeme!

Korinka (PPČ 9/2007)

     „Bohem psa je člověk…“
     Šestiletá fenka anglického kokršpaněla Korinka k nám přišla z původní rodiny – nerada zůstávala v bytě sama a pak štěkala, navíc trpěla blíže nespecifikovanou kožní chorobou…
     V očích Korinky se mísila neskonalá láska ke všem lidem s bezmeznou trpělivostí a tichou odevzdaností. Neprotestovala, když jsem ji odváděla do kotce, nesnažila se utéci. Z rukou člověka přijímala svůj osud s neskutečnou pokorou. A taková byla po celou dobu svého pobytu u nás – nikoho neobtěžovala, neupozorňovala na sebe, čekala až si jí někdo všimne. Stala se miláčkem dětí, chodila s nimi na vycházky a nikdy na vodítku nezatáhla, počkala i na ty nejmenší lidské caparty a byla vděčná za jakoukoliv pozornost.
     Jevila se jako ideální společník ke starším lidem i do rodiny s dětmi. ALE…Neměla dlouhé krásné chlupy tak typické pro své plemeno a musela brát prášky na svou alergii. A tak se nelíbila.
     Rozumíte tomu? Snad pro svou vlastní nedokonalost toužíme my, lidé, mít po svém boku okouzlujícího psího šampiona a zapomínáme, v čem tkví krása i podstata vztahu člověka a psa. Psi nás mají rádi ať jsme malí, velcí, tlustí, tencí. Psí oči sledující milovaného pána jsou tak podobné očím malých dětí, které v tichém úžasu a s láskou pozorují své rodiče.
     O Korinku, coby budoucí společnici své osmdesátileté maminky, projevil zájem pán z Prahy. Cesta k nám by pro ně byla ale velmi náročná, a tak jsme do Prahy cestovali my. Korča byla nadšená z výletu, nehnula se od nás ani na krok a neustále mě přesvědčovala o své nehynoucí přízni. Po chvíli čekání na parkovišti u nás zastavilo auto, z dveří spolujezdce pomalu vystoupila elegantní dáma, krásná svým věkem a klidem, který z ní vyzařoval. Sehnula se a tiše pronesla – „tak pojď jsem, ty holka moje“, fenina strnula, rozběhla se k ní, daly si pusu na čenich a vše ostatní jako by přestalo existovat. Fenka už ze své paničky oči nespustila, ani na zavolání se s námi nepřišla rozloučit. Nasedly spolu do auta jako by tak činily denně po celá dlouhá léta a zmizely nám ze života. Ještě dlouho jsme tam stáli a nestyděli se za své slzy.
     Druhý den mi přišel email z Prahy. Paní, která po smrti svého muže a šestnáctileté kokřice, zůstala v bytě sama se svými vzpomínkami a tesknila, měla náhle své dny rozplánované do poslední minuty. Vždyť musely jít s Korinkou k veterináři na kontrolu, pak na nákup všeho potřebného pro šťastný život psa, vařily – přece nebude jíst granule!, navštívit sousedy a znovu objevit pozapomenuté cestičky té nejhezčí vycházky. A dodávat, že se fenka, barvy zralé pšenice od své o mnoho let omládlé paní ani na vteřinu nevzdálila, je asi zbytečné.

     PS: Při pohledu na fotky Korči a její paničky, si vždy vzpomenu na neskutečně hodnou paní ze svého dětství. Byla jak věchýtek, malinká, s bílými vlasy vždy pečlivě sčesanými do upraveného drdůlku. Bydlela sama v chaloupce malé jako dlaň vysoko v kopcích nad vesnicí, a tak celé dny čekala na kolemjdoucího, aby ho mohla pozvat na čaj a kus koláče. Vždy se těšila na mého čtyřnohého průvodce, tolik si přála pejska, jak vždy říkávala „úplně malinkého, že by ani vidět nebyl, ale u srdce hřál.“ Děti jí ho „rozumně“ nedovolily, prý co by bylo po její smrti se psem… A tak na naši ovčačku vždy čekal kus koláče, kosti a pohlazení. A smutný pohled jedné osamělé paní. Tolik let jí pes mohl dělat společníka v pomalu plynoucích stále stejných dnech. Kolik lásky si vzájemně mohli dát. Kolik radosti jí mohla udělat jedna Korinka s nehezkou srstí, ale těma nejkrásnějšíma očima na světě..

Vyvolený (PPČ 10/2007)

     Černý kříženec vylezl znaveně zpod lesního křoví. Rána na krku ho nesnesitelně bolela a měl žízeň. Jazyk se mu lepil na vyschlé patro a začínal být dezorientovaný obrovskou ztrátou krve. Žízeň a bolest ho hnala k lidem, nově získaný strach z nich mu to ale nedovoloval. S tichým nářkem bojoval se svými strachy a touhami. Nakonec se přece jen vrávoravě rozběhl zpátky do vesnice…
     Na stole v útulku ležel uspaný pes přivezený Státní policií – černý hladkosrstý kříženec střední velikosti s téměř odříznutou hlavou od trupu. Podle veterináře ho kdosi vyvěsil do vzduchu, do jeho krku zabodl hluboko nůž a trhl, jako když se podřezává prase… Pes bojoval o svůj život urputně, nůž se zarazil o klíční kost a jemu se podařilo jednoho ze svých katů zranit a utéci. Dva dny běhal s těžkým zraněním, dva dny mu nikdo nebyl schopen pomoci. Schopen či ochoten? To už je dnes jedno, nakonec se naštěstí dostal k nám a okamžitě podstoupil náročnou operaci.
     Bárt – to jméno mě napadlo hned při pohledu na jeho bělostné zuby a mladistvé šlachovité tělo. „Jednou budeš stejný rošťák jako onen animovaný Bárt a zvládneš život s jeho nadhledem, věř mi kluku“ šeptala jsem mu, když se probouzel a on mi s vděkem olízl ruku. Přes obrovské trauma, které si musel prožít se nechoval přehnaně bázlivě natož hystericky. Drén mu z rány odváděl po následující dny hnis, dostával antibiotika, pohyboval se pouze po výběhu ale zdál se spokojený. Čekaly ho ještě dvě další operace a právě po nich se jeho povaha začala postupně měnit. Bál se všeho a hlavně všech, ze strachu útočil, přestával komunikovat se svým okolím, při leknutí se pomočoval pod sebe. Fyzicky se uzdravoval, ale psí dušička byla plná strachu z člověka, z každého nového dotyku, situace. Opět musel bojovat…
     Bártovi byla tedy „předepsána šoková léčba“ hlazením, mazlením, láskou. Stále u něho někdo byl, neustále se střídaly obličeje, které na něj láskyplně mluvily – neměl šanci se zafixovat pouze na jediného člověka a ještě víc se uzavřít před ostatním světem. Zvládl i tento z mnoha svých bojů, stal se opravdu oním bezstarostným Bártem. Na Voříškiádě všechny zaujal nádherným prostorným pohybem, přátelskou povahou. A ve chvíli, kdy běžel své vítězné kolečko s otevřenou rozesmátou tlamkou a ocasem pyšně vztyčeným k obloze, jsme my z útulku měli v očích slzy…
     ….“dal se vést svým osobním přesvědčením, že se nikdo nezrodí jednou provždy toho dne, kdy jej matka porodila, nýbrž že život sám ho znovu a vícekrát přinutí, aby porodil sám sebe.“ (G.G. Marquez)
     Bárt je, bohužel, i dnes stále u nás na útulku ale už o něj strach nemáme. V jeho očích uvidíte smíření a neskutečnou lásku. ON se dokáže poprat se vším a sražen, znovu vstát z popela jak bájný pták Fénix. Kolik z nás si tak může být jisto sebou či svými lidskými přáteli?
     PS: Pro zvídavé: Ano – podali jsme trestní oznámení, ano – byla jsem párkrát u výslechu, ano – Bárt byl policií vyfocen a zakreslen do rubriky „Ohledání místa činu“, ano – všichni vědí, kdo se ho pokusil podříznout coby sobotní menu. Ano – máte pravdu přišlo mi vyrozumění – vyšetřování bylo pozastaveno pro nedostatek důkazů, že skutečně šlo o týrání zvířete.

Bubák (PPČ 11/2007)

     „Z velké bolesti se často rodí životní síla pro velkou lásku…“
     Ušlechtilá hlava mohutného sněhobílého psa spočinula s povzdechem na jeho předních tlapách. Ve vzduchu byla cítit nervozita blížícího se zápasu. Dne, kdy vstoupí bílý král, bojový pes z Cordoby, do arény, kde se utká se svým psím protivníkem. Odejde jediný – vítěz. O století později podobně ušlechtilá hlava mohutného sněhobílého psa opět spočinula s povzdechem na jeho předních tlapách. Další den na řetězu v prachu a slunci. Impozantní argentinská doga se jediným trhnutím osvobodila a vydala se na svou oblíbenou vycházku po vesnici, aréně, kde jistě najde svého soupeře.
     Bubáka k nám přivezla státní policie. Pobíhal po vesnici, rval se se psy a lidé se ho, celkem pochopitelně, báli. Na dvou odchytových tyčích bojoval urputně a s tichou nenávistí. Útočil na mříže, kdykoli viděl člověka, nereagoval na pamlsky, na uklidňující slova a jeho hromové vrčení se neslo celým útulkem. „Jsi bubák, strašák, jen mě děsíš, ale nic bys mi neudělal, viď?“ Další jeho útok na klec mi byl razantní odpovědí.
     Třetí den jsem s ním uzavřela tichou dohodu (spíš jsem tiše zašeptala svou modlitbu a prosbu), otevřela kotec a u dveří mu opatrně nasadila za jeho temného vrčení obojek a vodítko. Náhubek mu nasadit nešel, byl příliš úzký na hlavu tvaru a velikosti kbelíku, a tak jsme vyšli ven. Bílý majestátní pes a bílá ženička bezmála stejné váhy. Mnohakilometrová vycházka nás vyčerpala oba, ale Bubák po ní s vděkem přijal v kotci vodu i granule. Křehké příměří, neustálá opatrná kontrola druhého trvaly však jen jeden den a dvě vycházky, pak na mě už čekalo padesát kilo neskutečné radosti a lásky.
     Dlouhé vycházky se staly našim společným štěstím. Bubák byl úžasně kontaktní, ovladatelný a vděčný pes. Rád se mazlil a svou náklonnost mi dokázal dát velmi razantně najevo – odcházela jsem od něho vždy oslintaná a šťastná. Partnerství a společnost „pana“ psa jsou prostě obohacující. Ze začátku odmítal další osoby, včetně ošetřovatelů, ale i to jsme zvládli. Pokud dodržovali jasně daný rituál při odchodu z útulku, toleroval je a ve chvíli, kdy uslyšel můj hlas, moje kroky na příjezdové cestě, zaburácel útulek mohutným radostným štěkotem a nastalo neskutečné vítání. Na své cestě životem poznáte stovky lidí, kteří v nás nezanechají žádné stopy, ať s nimi strávíte jakkoli dlouhý čas, ale pak potkáte někoho, s nímž prohodíte pár slov, podíváte se mu do očí a víte, že je to ON. Ten s kterým vám bude dobře.
     Bubáka jsem však musela přestat vídat, příliš se na mě fixoval. Prý byl ze začátku smutný, apatický, ale pak vše vypadalo v naprostém pořádku.
     Měsíc jsem se mu vyhýbala a nechodila do „jeho“ části útulku. Měl jen banální problémy s análními žlázkami, ale najednou se jeho zdravotní stav začal rapidně a nepochopitelně zhoršovat. Zhubl, ztratil zájem o vše, objevil se mu ekzém. Ve chvíli, kdy jsem uviděla jeho smutné oči, jeho schoulené tělo – ani mě nepřišel přivítat! – jsem to věděla…Vzdal to! Vzdal čekání na svého člověka, člověka, jehož láska by ho mohla znovu postavit na nohy. Zdá se vám to šílené? Občas zapomínáme, že i velcí jsou křehcí, že i hlasitě řvoucí jsou zranitelní, a že tělesná velikost někdy odpovídá velikosti srdce. Bubák má obrovské a čisté srdce, je nezáludný a láskyplný ke svým lidem. Rozbor jeho krve prokázal dlouhotrvající zánět, možné onemocnění slinivky, blíže nespecifikovanou alergii. Nedostatek lásky a smutek v tabulkách nenajdete. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem svou „teorii lásky“ řekla po přečtení anamnézy veterinářce. „Je tam psaný i možný stresový faktor,“ zněla její tichá odpověď.
     Bubák je argentinská doga s průkazem původu, s tou největší ušlechtilou hlavou, jakou si umíte představit, a s láskyplnou povahou vůči svým lidem. Naléhavě pro něj hledáme domov. Místo, kde bude žít jeho pán, pán, který mu zase dodá chuť do života, pán, od kterého se Bubák nehne ani na krok a kvůli kterému se uzdraví: Prosím, pomozte nám zachránit jednoho úžasného psa se srdcem možná širším, než někdy naše odvaha vzít svůj osud do vlastních rukou.Čtyři roky svého života si prožil na řetěze, další půlrok ve psím útulku…
     Hrdý pes z Cordoby by měl žít jinak, třeba po vašem boku. Jste-li hodni jeho velikosti, ozvěte se!

Štěňata z krabice (PPČ 12/2007)

     „Kdo zašlápne housenku, usmrtí motýla…
     „Vezu vám pět asi týdenních štěňat, byla v krabici na autobusové zastávce…“ Do útulku dorazila živá už jen čtyři, jedno zemřelo cestou. Všechny byla studená, tak droboučká, tak bezbranná… „Celou noc strávila venku, nemají šanci přežít, jsou už víc mrtvá než živá, nebudeme prodlužovat jejich utrpení,“ omlouvala jsem nahlas dopředu své „rozumné“ řešení cestou na veterinu a hledala v těch slovech oporu a omluvu. Teplo auta a lidské ruky však drobečky znovu probralo k životu a ona začala brečet, hledat teplo mámy, její mléko… „Prosím tě, máš nějaké sušené mléko, savé podložky? Jakou mají šanci, jak myslíš, že jsou stará?“ Kamarádka veterinářka se jen usmála, příliš mě zná i přes předchozí telefon hovořící o euthanasii měla vše už připravené…
     A tak se u nás ocitly čtyři malé černé myšky neurčité psí rasy. Kámen vyhřívající terárium leguánů zajistil drobkům teplo, sunar ředěný heřmánkovým čajem dostávaly každé tři hodiny z injekční stříkačky, a po něm následovala masáž bříška. Tři bojovala statečně, čtvrté, nejmenší, ale už od počátku pilo velmi málo. V tříhodinových pauzách měl člověk tak málo času na cokoli jiného a tak hodně času na přemýšlení a smutek. Ze střípků různých informací jsme se mezitím dozvěděli příběh našich broučků. Jejich maminka je čistokrevný americký kokršpaněl, tatínek neznámý. Štěňátka fenka porodila bez problémů sama a když po týdnu od porodu začala podle slov majitelů „smrdět“, vykoupali ji a ona umřela… Lidská hloupost je někdy bez konce a vede ke koncům jiným. Kolik asi ona fena musela vytrpět bolesti, jak těžko se jí asi odcházelo od vlastních zcela bezbranných potomků!
     Nejmenší černá fenečka začala kolem jedné hodiny ráno naříkat a o dvě hodiny později mi zemřela v dlani. Tak maličká a křehká byla. Nenáviděla jsem tehdy své rozhodnutí zkusit je zachránit. Neprodloužila jsem tak jen jejich utrpení? Máme právo rozhodovat o soudech druhých jen ve jménu soucitu? Nemůže jim právě naše lítost ještě více ublížit? Poté se začal zhoršovat i stav dalšího ze štěňat a zoufalství bylo cítit všude kolem malé krabice. I naši psi pochopili vážnost situace zalezlí ve svých peleších mě sledovali očima plnýma smutku. Co vlastně vědí zvířata o smrti? Ale naštěstí se stal zázrak a nám se podařilo najít kojnou fenu boloňského psíka. Fena však přijala pouze dvě silnější štěňátka, a věděla proč – třetí zemřelo o pár chvil později. Ta dvě odchovala společně se svými naprosto bez problémů, nedbajíc na svou šlechtickou krev a jejich pouliční původ. I to kastování je vlastní jen nám, lidem…
     Smrt jsme v sebeobraně před vlastními city vykázali před dveře svých domovů. Jsme „příliš citliví“ posloužit svým předkům až do neodvratného a přirozeného konce doma, v prostředí jim tak důvěrně známém. Štěstí je synonymem společenského úspěchu a svůj růst spatřujeme v růstu finančního konta. Dětem dopřejeme ty nejlepší chůvy a vzdělání a svému partnerskému vztahu úžasného psychologa a luxusní dovolenou. Po dnech odcizení a samoty si to přece, oba, zasloužíme. Psa si pořídíme podle fotky v atlasu psích plemen a na jeho konci ho možná uvědoměle vyprovodíme ke dveřím ordinace veterináře. Dál nepůjdeme, nechceme ranit své city a nemáme na to sílu… A tak tolik psů i lidí umírá samo. A tak se tolik bezbranných štěňat ocitne v krabici na ulici či v lese, a tolik novorozenců je odhozeno kamsi.
     A přitom by možná stačilo vzít bezmocné opuštěné štěně do dlaně a naslouchat jeho nářku – směsi bolesti, strachu a smutku. Vzít do náruče narozeného a zašeptat: „ Jsi pro mě důležitý, ten nejdůležitější!“ Být vedle umírajícího s pokorným vědomím, že mu sice nemůžeme pomoci, ale že on s námi nebude na všechen ten strach sám. Píseň narozených, bezbranných, nemocných a umírajících je tou nejsilnější. Ale na straně druhé i těch zamilovaných a milujících. A je jedno jestli psů, koní či lidí. Důležité je jediné, zda jsme schopni ji slyšet.
     Děkuji paní, která přivezla dvě nalezená štěňata vyhozená v krabici v lese, děkuji rodině, která odvázala v lese fenku boxera a dočasně jí poskytla domov a péči. Pro její štěňata už ale bylo příliš pozdě, zemřela vedle ní. Na oči té fenky nikdy nezapomenu…Děkuji neznámému, který uvázal březí fenku k našemu útulku a dal tak Elišce šanci porodit pět divukrásných štěňat. Děkuji všem, kteří dokáží pomoci a nejsou lhostejní…Čas, který dává naději, není nikdy ztracený…

Bejby ze řetězu (PPČ 1/2008)

     „Vám psům více než hlad diktuje láska. U nás, lidí, je to obrácené.“ J. Werich
     Malé vlkošedé štěně si užívalo láskyplných lidských dotyků a nadšených výkřiků: „Jé, ta je tak krásná a sladká! Budeme jí říkat Bejby…“
     Pak se něco stalo, nic převratného to jistě nebylo, mozaika každodenních minipříběhů – rozkousané boty, nadšené skákání při vítání milovaných lidí, nuda, kterou se štěně pokoušelo zahnat lovem slepic a výlety za humna. A tak se ocitla Bejby poprvé na řetězu. Nejdříve bojovala s tichou zuřivostí, každý sval na jejím mladém těle se napínal a snažil se osvobodit. Marně. Za pár let si zvykla…
     Nejdříve jsme do útulku přijali její štěňata. Dvě roztomilé kříženky, které si hned bez problémů našly nové rodiny. Krátce po jejich odchodu však překročila práh útulku i Bejby. Hubená a vystrašená fena, kterou deset let života na řetěze naučilo nevěřit nikomu a ničemu. Neznala naprosto nic, vycházky, cizí lidi, psy, hluk města. Ze začátku musela nosit neustále náhubek – ze strachu byla schopna svými zuby kousnout. Krok dopředu, dva kroky zpátky – připomínala tanečnici, když si brávala z našich rukou pamlsek, pohlazení. Po krátkém čase začala být v útulku šťastná, užívala si nové lidské a psí kamarády. Ruce, která ji chtěla pohladit, šla už sama naproti.
     Bejby prožila největší část svého života na řetězu bez zájmu svého okolí, ve stále stejně pomalu plynoucích dnech. S láskou vychovala svá štěňata a poslušně odešla se svými majiteli do útulku. Musela mít neskutečný strach, a přesto se nebránila. Nezatrpkla a nezanevřela na lidi, znovu jim uvěřila a umí si užít každou vteřinu dne, s rozkoší se vyhřívá vleže na sluníčku a zpod jejích přimhouřených očí na vás kouká jen čisté štěstí a naprosté smíření.
     To lidé někdy řeší naprosté nicotnosti. Svou nevyrovnanost, nespokojenost se sebou samým často zaměňují za vinu těch druhých, kteří pozdě či málo pomohli, nebo dokonce ublížili pohledem či slovem. Zapomínáme žít, zapomínáme odpouštět a znovu věřit.
     Vlkošedá čtyřnohá dáma je u nás spokojená, ale… Žádný psí útulek nemůže nahradit skutečný domov. Má před sebou ještě pár let života, je zdravá a vděčná. Bude skvělým společníkem a ochráncem starším lidem, kteří ocení její klidnou a laskavou povahu. Na vycházkách netáhne, cizích lidí a psů si nevšímá, ale váš dům a hlavně vás samotné bude bránit do posledního dechu.
     Možná by bylo fajn jedné psí holce ukázat, že důvěra a odpuštění se vyplácí. Možná by bylo fajn dokázat, že i my lidé to ještě umíme a dovedeme ocenit.

Bojovník Frodo (PPČ 2/2008)

     „Nebudu sloužit ničemu, čemu nevěřím.“
     Jasně, půjdeme si hrát, to já moc ráááddddddd. Uzel z lana, klacek, cokoli, co můžu držet v tlamě a přetahovat se s tebou. Honem, rychle pojď, člověče! Mám takovou radost! Ale proč mi škubáš tím obojkem? Aha, to je zase ta hra na „kdo je silnější“? Vrrrrrr! No vidíš, stačí zavčet a máš v očích strach, človíčku. Vždycky přede mnou couvneš…
     Frodo je zřejmě kříženec stafordšírského teriéra a pitbula zlatavé barvy. Bílá náprsenka a znaky mu dodávají vzhled elegána, je opravdu krásný. Právě odrostlé štěně, rok mladé , samá ruka, samá noha, sebevědomé, přátelské a hravé, ale děsivě nevychované – tak se jevil při příchodu k nám. Až po pár dnech, kdy si zvykl na nově prostředí, se plně projevil „jeho problém“. Pokud po něm ošetřovatelka něco důsledně vyžadovala a snažila se např. při povelu „sedni“ zatlačit rukou na jeho zadek, ohnal se. Pokud zvýšila hlas, cukla s vodítkem, ohnal se také. Žádné kousnutí, jen varování, jako když dítě plesknete přes ručku. Jen aby se trošku leklo a vnímalo vás. A přesně to nejspíš jednou zkusil ze štěněcí hravosti a puberťácké rozjařenosti i Frodo.
     „Umravnil“ takto svého majitele, ten couvl a od té doby již Frodo určoval vše ve svém životě sám.
     Přivezli ho za mnou na výcvikový tábor. Přivítal se se mnou s takou radostí, až mi náhubkem málem vyrazil zuby. Vyrazili jsme spolu na dlouhou vycházku. Choval se dobře, spolupracoval a evidentně si vycházku užíval. Našli jsme spoustu hub – ale kam s nimi? Můj pohled padl na Frodův náhubek.
     Vše probíhalo v pohodě až do chvíle, kdy jsem ho uvázala, dala mu vodu, a pak po chvíli mu chtěla znovu náhubek nasadit. Tehdy se mu v očích objevila bojovná výzva a ozvalo se jeho hromové vrčení. Zvládli jsme to a on další den strávil na vycházkách a výcviku. Zaujala ho obrana, rychle se vzrušil a oči mu plály nadšením, do rukávu kousal razantně a na plnou tlamu; nemá reakci na nápřah ani střelbu. Byl by ideálním psem na výcvik, má velmi pevné nervy. Je vhodný však pouze pro člověka, který již má zkušenosti s výchovou a výcvikem podobných psů a Froda dostatečně zaměstná. Nemůže být s ostatními psy – samci.

     „Němýma očima měří si tváře a věrnost v nich hledají. Nejsme to náhodou také my? Hledáme, komu být věrní…“

     Pitbulové a stafordi jsou stateční psi, šlechtění k vytrvalosti a samostatnosti. Možná pro nestálost svého srdce a vlastní strachy chceme mít psí bojovníky a gladiátory. Heslem naší doby jsou kompromisy, a tak do soubojů za sebe posíláme druhé. Froda a jemu podobné nezastrašíte křikem a už vůbec ne fyzickou silou. Nenaženete jim strach, a pokud ano, půjdou mu přeci čelit tak, jak jim velí jejich povaha – budou se razantně bránit. Jedinou cestou k jejich srdci je dávat jim neustále klidným a sebevědomým přístupem najevo svou psychickou převahu a důsledně trvat na plnění svých přání. A na straně druhé pak přiměřeně chválit!Nepotřebují naše úplatky, šišlavé výkřiky nadšení a obdivu. Nic tak mimořádného přece neudělali, pokud nás poslechli.
     Frodo je mladý pes, který nic špatného neudělal. Vždy žil a choval se podle toho, co cítil ve svém srdci. Kolik z nás má takovou odvahu? Bojovníci nemají žít za mřížemi jen proto, že je nedokážeme pochopit a ocenit…

Pat a Mat - slovenští bratři z českého útulku (PPČ 6/2008)

     Dva vyděšení psi barvy lišky se k sobě tiskli a s hrůzou v očích očekávali, co jim zas ten člověk provede. Po narození byli, pouze s mámou a ostatními sourozenci, zalezlí, snad v temné díře stodoly. Pak je naložili do auta a odvezli do Psího karanténního útulku ve Zvoleně. Byli k smrti vyděšení, neznali naprosto nic a osmadvacet dní povoleného života v karanténě se jim rychle začalo krátit. Nikdo o ně neměl zájem, vždyť je ani nešlo venčit, pohladit, k misce se žrádlem se hladově přiblížili, až když lidské kroky utichly v dáli. Jejich konec - utracení - se rychle blížil, ale naštěstí se o nich dozvěděl jeden klub rhodeských ridgebacků v České republice, který psy vykoupil a přivezl k nám do útulku. Klub "RR-sport" je jedním z mála chovatelských klubů, který svou zodpovědnost za všechny příslušníky svého plemene (i ty křížené a bez PP) vzal skutečně vážně.
     Kolem půlnoci dorazili k nám do útulku, dvě naprosto vyděšená a dezorientovaná psí stvoření. V náručí jsme je vynesli do připraveného kotce, ani jednou se neohnali, nebránili se. Až denní světlo odhalilo jejich půlroku mladá, vyhublá tělíčka, zakončená mohutnými tlapami, a obrovské oči plné strachu. Po pouhém otevření dveří následoval jejich zběsilý úprk do kouta a děs. Pokud jste překročili pro ně únosnou mez, vyskakovali a naráželi do stěny místnosti - pryč, jen pryč od toho strašného člověka.
     Po pár dnech jsme je od sebe oddělili. Přijde vám to kruté? Byla to jejich jediná šance a naše možnost, jak s nimi začít více pracovat. Poprvé se museli každý spolehnout sám na sebe a snášet všechny situace a strachy bez svého brášky. Krmení jsme jim dávali několikrát denně pouze z ruky, nebo je házeli kousek od sebe. Mat se snažil, ale Pat by snad radši zemřel hlady. Jak dlouho trvalo, než jsme je mohli pohladit? Po několika týdnech systematické práce byli schopni konečně ujít kousek na vodítku? Mat se jevil psychicky silnější, lépe s námi spolupracoval, záblesky jeho radosti z přítomnosti člověka nás utvrzovaly, že postupujeme správně. Pat se kontaktu bránil a bezpochyby by svého bratra tímto sebedestruktivním chováním strhnul zpátky.
     Manželé Fišákovi z Prahy si pro Mata, přijeli, přestože věděli vše o jeho zdravotním a psychickém stavu, a vzali si ho!
     Pat čekal na svůj domov o tři měsíce déle. Manželům Novotným z Pardubic ho kolegyně Markéta sice srdnatě do telefonu rozmlouvala, ale oni vytrvali. Málokterý den byl v útulku tak očekáván, jako ona sobota, kdy přijeli. Vyděšený Pat pomalu přišel pro piškot v jejich rukou a oni řekli pro nás památnou větu:"Čekali jsme to horší..."
     Pat a Mat jsou se svámi majiteli na počátku své cesty, denně bojují se svými strachy a každý den o kousek překračují svůj vlastní stín. Musí, pokud chtějí přežít. Snaží se, vedeni láskou svých lidí, ale jsou prý rána, kdy jak mávnutím proutku zmizí jejich pokroky a kdesi v koutku bytu je skrčený, strachy se klepající, vyděšený pes. Jak děsivý musel být počátek jejich života, když i jejich sny je tak svazují a ničí. Pat a Mat nám ukázali, jak těžké musí být někdy žít. Jak moc může člověk zničit něčí duši a jeho sny. Manželé Fišákovi a Novotní nám zas dali novou sílu dál zachraňovat opuštěné a týrané psy. A ještě jednu velkou lekci. Kdo z "pejskařů" by si dobrovolně vzal bázlivého psa, který má ve všem problém? Psa, který se vždy ve stresových situacích projeví podle stejného klíče - utéct? Nikdy nebude běhat agility, skládat zkoušky, oslňovat svou přátelskou povahou. A přejít za bílého dne beze strachu rušné náměstí, bude pro něj i na vodítku možná životní cíl. Vzali si psa, kterému dali možnost žít, přestože věděli, že toto rozhodnutí pro ně bude znamenat i značná omezení a bude zkouškou jejich trpělivosti, předvídavosti a zodpovědnosti. Mohli si přivézt roztomilé štěně, které by hned první den se vztyčeným ocáskem prošlo jejich bytem a po chvíli si začalo šťasně hrát. Místo toho se radují, že mohou kolem ležícího Mata projít, a dokonce ho překročit! A už složí žehlící prkno bez toho, že by se pes snažil proskočit zdí! A Patík vyběhne ven z domu a hned se vyvenčí!
     Ještě, že jsou na světě lidé, kteří mají dostatek lásky a hlavně síly dát možnost ostatním žít vedle nich. Lidé, kteří nepotřebují vlastnit a vzdali se svých představ, ve chvíli, kdy pochopili, že mohou zachránit dva rezavé kluky s děsivými sny. Díky!

OTEVŘENO PRO VEŘEJNOST

Pondělí - ZAVŘENO

Úterý - Pátek

14:00 - 16:00

Sobota, Neděle, Svátky

8:00 - 10:00

14:00 - 16:00

Útulek podporují: